Včera jsem narazila na jeden můj starý článek, který byl o jednom významným dnu; 4.6.2013. Tehdy jsem si měla naposled ublížit, což už teď sice neplatí, ale přesto je to pro mě zlomové datum. No a ten článek jsem psala o rok pozděj. Na konci toho článku byla jedna krásná věta: vždy jsem musela věřit, abych mohla žít.
Uvědomila jsem si, že je tu jedna důležitá věc. Připomínat si, kým jsem. Kdo jsem.
A nevím z jakého důvodu, ale při prohlížení mých náhodných, starších fotek jsem si pustila píseň (níže), která mě prostě rozbrečela.. Nevím ani proč.

Dokud si všichni píšem svůj vlastní scénář, vždy můžeme vstát a začít tancovat, křičet, zpívat a cokoli jiného. Klidně si i jít hrát s panenkama. Ve vesmíru není nic, co by nás v tomhle mohlo omezovat.
* * * * * *
PS: taky jsem v tom článku přemýšlela, jestli třeba budu 4.9.2014 s jedním klukem. Nebyla jsem. Zůstala jsem single. ALE za pár dní (20.9.2014) se to změnilo. A začalo neuvěřitelně krásný období s P. S kterým pořád chodím. A je to taková moje naděje, že pro mě možná existuje nějaká budoucnost. Ne jen vana plná červené vody..


Navíc jsem si uvědomila, že zbývá už jen opravdu málo času na základce a tak jsem začala dělat věci, který chce prostě udělat každej a ne vždy se k nim dostane. Takže pokud zrovna neskáču z výšky na obrovskou žíněnku v tělocvičně, tak se schovávám ve své (malé) školní skřínce.


